• English
  • Deutsch

Koupit vstupenku!

Benátská? Návrat do 20. století

Víkendový liberecký festival potvrdil, že retro je v módě. A to i v hudbě

Kdyby nějakým nedopatřením o víkendu přistáli mimozemšťané na festivalu Benátská, museli by si myslet, že necestovali jen prostorem, ale i časem. Že se ocitli někde v českých osmdesátých, nanejvýš devadesátých letech minulého století. Interpreti z této doby tvořili pilíř festivalu. Ale co naplat, pořadatelé dobře vědí, že retro je dnes v módě -a hudbu nevyjímaje.

„Návštěvnost jednotlivých vystoupení nám potvrdila, že lidé nejvíc slyší na klasické české a slovenské skupiny. Tak to prostě je. Lidé to dokazují každý rok,“ potvrzuje úvahu pořadatel a spolumajitel Benátské Pavel Mikez.

 

Chinaski. Trhák před dvaceti roky i dnes

Pamětníci prvních ročníků na Malé Skále vědí, že festival takhle začínal. Takoví Chinaski, na které letos přišlo suverénně nejvíc lidí, byli hlavními hvězdami už druhého ročníku Benátské (tehdy ještě noci) v roce 1994. Nelze se tedy divit pořadatelům, že experimenty typu Paradise Lost nebo Waltari, které se nedočkaly adekvátního ohlasu, jsou minulostí. Benátská je prostě opět ryze československý festival a zahraniční hosté jsou spíše perličkami, které zaujmou místo na plakátech a billboardech. Povinnou metalovou tlupou se stali němečtí Helloween, kteří také vznikli v osmdesátých letech, k jejich cti ale mluví to, že i v současnosti čile koncertují a vydávají desky. Ta poslední, My God-Given Right, kterou na Benátské v sobotu představili, se nějaký čas držela v albovém žebříčku prodejnosti IFPI na třetím místě. Germánský metal prostě Čechům koluje v krvi. Refrény písní Future World nebo If I Could Fly si spolu s Helloween pěl celý natřískaný Vesec.

„Návštěvnost je lehce vyšší než loni. O to víc nás překvapuje, že jsme nezaznamenali žádné stížnosti nebo problémy. Dokonce i to počasí stálo při nás,“ pochvaloval si na závěr festivalu Pavel Mikez. „Pokud bych měl letošní ročník nějak shrnout, nazval bych ho jednoslovně jako hladký.“

Nebyla by to Benátská, aby nezkusila vytřít zrak hudebním fajnšmekrům nějakým bizarním jménem z hudební historie. V minulosti se jí to podařilo s anglickou popařinou Kim Wilde nebo stárnoucí rockerkou Suzi Quatro, či německými technaři Scooter. Letos praskaly sanice posluchačů obdařených vkusem při vystoupení americké disko formace Village People.

V Čechách kapela nikdy nehrála a z rukávu lidé dokážou vysypat maximálně hit Y. M. C. A, který kapelu v roce 1978 proslavil a zajistil jí nesmrtelnost. Vůbec to ale nevadilo, o hudbu v tomto případě nešlo. Ta byla pouštěna zvukařem pouze z playbacku, skupina se zhostila rolí tančících zpěváků.

„Každý rok si říkám, že příště už nepojedu, protože se z toho stává spíš cirkus, než hudební festival a pokaždé si to rozmyslím a jedu. A opět se mi to potvrdilo, připadám si tady jak na nějakém travesty vystoupení,“ kritizoval z pivního stanu Stanislav Báča z Hradce Králové.

Na podobné kontroverzní reakce musí být kapela zvyklá. Zpívající šestice chlapíků s ustřiženými rukávy a bramborou nacpanou do trenek skutečně vytvořila atmosféru laciného striptýz baru dávno odeznělých osmdesátých let. Nikoho v tu chvíli nezajímalo, že původní členové skupiny jsou již jen Felipe Rose v kostýmu irokézského indiána, připomínající svým umělým čírem spíše basáka Visacího zámku Vladimíra „Savce“ Šťástku a ještě Alex Briley, voják G. I. Joe. Ostatně, kdo se skrývá i za dalšími maskami idolů homosexuální scény – policisty, stavebního dělníka, motorkáře a kovboje nebylo vůbec podstatné. Šlo o zábavu a tu uměli Village People svou obskurní disko burleskou vytvořit dokonale.

 

Brzo chcípnu, svěřil se publiku lídr black metalové legendy

Pozornost na sebe ale právem strhla i další vystupující tělesa. Big Boss z brněnského Rootu je nejstarším blackmetalovým zpěvákem na světe, z čehož si tropí žerty sám na pódiu a odlehčuje tím jinak pekelně tvrdou show. „Brzo chcípnu,“ vysvětluje lidem svůj zdravotní stav, který se ale na výkonu kapely ani trochu nepodepisuje. Také Václav Neckář, jehož výslovnost je postižena mrtvicí, sklízí potlesk lidí toužících po hudební nostalgii. Neckářovi odpouštějí kolísání v tónu i záseky v dikci a když na závěr spustí „Beránka našeho na nebesích“, zobe mu celá Benátská z ruky. Meky Žbirka zase dokazuje, že rozvod s našimi bratry ze Slovenska hudební scéna ještě nezaregistrovala, Wohnout jediní zažívají úprk fanoušků z pod pódia, když se spustí jediný krátký deštík.

Konec festivalu nastoluje otázku, čím chtějí pořadatelé překvapit příště. „Uvažujeme nad Kabátem a osobně bych tu chtěl mít Lucii, která se nedávno dala znovu dohromady,“ odhaluje plány Pavel Mikez.

Tomáš Lánský, MF Dnes, 27. 7. 2015

Partneři

Generální mediální partner

Hlavní partneři

© 2015 Benátská! 2015|Změna programu vyhrazena|Grafický návrh: Toscani|Technické řešení: ONIT

Přihlášení neboRegistrovat